Nekonečný příběh 11. část

7. července 2016 v 1:16 |  Příběhy
Hah, poslední hřebík do rakve? Tak to jsem si sice myslela, ale ani z daleka jsem netušila, že opak je pravdou. To nejhorší totiž teprve následovalo.
Sedim na posteli a naštvaně zírám na zamčený dveře ložnice. Připadá mi to jak zlej sen, todle už prostě nemuže být pravda. Copak se celej svět už definitivně zbláznil a nebo sem taková kráva já?


Asi já ..opět si odpovím sama. Ve skříni se mi krčej svatební šaty, na prstě zásnubní prstýnek a přece jen nejsem šťastná. Možná, že kdyby si muj nastávající všímal víc mě než počítače tak by to bylo jiný. Ale ne.. On má radši počítač, svoje zasraný tančíky a pejsánka. Mam takovej blbej pocit že se muj život opakuje fut dokolečka jak u blbejch na dvorku. Nemam ani sílu vylíst ven, nemám už ani nejmenší chuť nasazovat falešnej úsměv a tvářit se, že se vůbec nic neděje. Už to prostě nedokážu. Rok a půl se snažím krotit, celou dobu se mírnim i když se mi v hlav odehrávaj obrazy jak teče krev..

Asi jsem se už vážně zcvokla. Zástupy ''milých'' pánů posílám do hajzlu a nemam vůbec zájem se s kymkoliv potkávat, natož seznamovat. Neřikám že by někdo z nich nestál za hřích, ale když se zpětně podívám jak to dopadlo s mým nastávajícím, hodim flintu do žita rovnou. Další přeražený srdce bych už asi nepřežila.
Zavřu oči a snažim se všechny pocity překřičet písničkama, hulákám tu jak na lesy a pomalu se mi uvolňujou emoce. Z agresivity se stane lítost a stejkaj mi slzy jedna za druhou. Pes devastuje byt, ale seřváno dostane kdo?! No jistě že já.
Ne, dneska ho do tý ložnice už prostě nepustim. Ať si lehne na gauč s pejsánkem. Bože jak já toho zasranýho čokla nenávidim. Kdyby byl aspoň k něčemu, ale on je totálně k hovnu. Nejen že je zlej , neumí hlídat, je rozmazlenej, o toho nemuže vidět, že k sobě jdeme. Už si ani nepamatuju kdy sme se obejmuli, dali si pusu..nebo jeden druhýmu řekli ''Miluju tě''. To už je asi minulost. Sedí vedle mě a drbe psa.. takovej život jsem si teda ve společnym bydlení nepředstavovala. Tahle ''krize'' trvá už rok .. Neumím si představit jak by to mohlo jít dál. Zabiju já jeho nebo on mě? Nebo zabiju já psa a pak sebe? Jak znám život a jeho obrovký smysl pro humor tak by se mi to zase nepovedlo a skejsla bych zas v blázinci. Ano ano, tam mě může dostat každej s kym nějakou dobu žiju. Od jednoho uteču a druhýho si pustim do života.

Znáte ten pocit, když se na vás někdo usmívá, pak vás zase jenom ignoruje , nestojíte mu ani za pohled natož za slovo , zeptáte se ho jak idioti co se děje, odpověď dostanete ''nic, co by se dělo'' ale při hádce dostanete na hubu takovejma slovama že by se za ně nestyděl ani největší dlaždič? Máte tolik chyb, že by to dostalo učitelku češtiny do rakve? Tak to vítejte v klubu. Ze všeho nejvíc nenávidim lež, nevěru a falešnej úsměv falešnejch lidí. Už mi jde křeč do kyčlí jak sedim v tureckym sedu, nejradši bych vypadla někam ven. Nebavěj mě věčný hádky. A co dalšího mam sto chutí udělat je rozstříhat ty debilní svatební šaty. Asi bud vážně něco pravdy na tom že ženich nesmí vidět nevěstu ve svatebních šatech ještě před obřadem.. Bohužel mě to v tu chvíli nedošlo. A tak mi šatičky přinesly pořádnou smůlu. Od té doby se mi totiž zhoršil zdravotní stav, přišla jsem o práci, nemoce mi nacházej jednu za druhou.. ale nejhorší je to s tim vztahem. On už prostě není můj partner. To je člověk se kterym sice žiju v bytě, JEHO bytě, jak už dvakrát poznamenal a všimne si mě jenom když o mě zakopne a vlastně kolikrát ani to ne. Když se nad tím zamyslím, už zase sedím u okna , všude kolem je tma a dolíhá na mě stín temnoty která se mě drží jako štěnice už jakou dobu.

Všechno se to točí dokola jako nekonečný příběh. Příběh který nechce prostě skončit a pustit mi klid do duše. Kolikrát už jsem byla tak zoufalá, že jsem chtěla začí chodit do kostela. Ne že bych byla věřící..ale když je člověk na dně, věří v cokoliv na světě. Po rozchodu s Ondrou jsem si prožila neskutečný peklo, myslela jsem si že už se nikdy nezamiluju, že už nikdy nebudu nikomu věřit, že už nikdy nebudu schopná se dát natolik dohromady abych mohla začít od znovu. Jenže ten se o mě aspoň zajímal.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jana Jana | E-mail | Web | 10. července 2016 v 14:36 | Reagovat

Tohle mne zajímá, jak bude pokračovat dál ... obzvláště pokud hledám těch pravdivých 90% ...

2 Debris Debris | Web | 11. července 2016 v 16:06 | Reagovat

[1]: Já to po pravdě radši ani vědět nechci =D a jop, jen maličko věcí je tam dokreslenejch , ale to jen aby navazoval příběh

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama