Naděje umírá poslední

28. ledna 2014 v 20:03 |  Příběhy
Právě prožívám jeden z těch pocitů, kdy bych to šla nejradši hodit. Venku je tma a zima a na dlouhé kaštanové vlasy mi padají velké sněhové vločky, když se dívám do lampy a přemýšlím, kde se stala ta pitomá chyba, která mi změnila celý můj život. Proč nejsem šťastná, proč se tohle všechno musí dít. Moje vlastní sny mě jednou zabijou. Cítím v duši obrovskou prázdnotu , která mi leží na srdci jako těžkej balvan kterýho se nemůžu zbavit a táhne mě dolů čím dál víc.




Zdálo se mi zase o něm... V tom snu mi řekl, že mě už nemiluje. Že miluje jinou. Když jsem se probudila, ani se ten pocit nedal popsat. Nevěděla jsem kde sem, nevěděla jsem co z toho byl sen a co je realita. Teď už vím, že úplně všechno. Najednou mi vše co jsem dělala přijde jako naprostá ztráta času. Začala jsem cvičit, snažila se bejt dokonalá holka pro život a pak zjistím, že vlastně i kdyby byla nějaká titěrná možnost, že bysme mohli někdy ještě být spolu, tak teď je totálně zabitá. Čeká miminko s jinou. Proklínám všechny ty krásný chvíle s nim, všechny myšlenky na něj, uplně všechno. Všechno je ztracený, všechny naděje, plány a sny. Nevím jak se mám zachovat, nevím co mám dělat. Vlastně nevím vubec nic. Sednu si do sněhu a dívám se jak sníh dopadá na větve stromů, které se pod ním dávno prohýbají, zavřu oči a za nima se mi znovu promítá ten sen .. "Lásko když se kemně vrátíš, už to nikdy nebude jako to bylo tenkrát přís...." " Ne, nejde to, už tě nemiluju chápeš? Miluju někoho jinýho" Pamatuju si tu stejnou bezmoc jako tenkrát. Vlastně jsem nikdy v nic jiného tak pevně nevěřila jako v to že budeme zase my dva. Nezbývá mi asi nic jiného,než doufat, že se z toho vyspim a ráno bude líp.

Zima se prodírá celým tělem, když se pomalu zvedám a pomalu se ploužím po tiché ulici ve které jsme se kdysi dávno držívali za ruce. Ten děsivej sen byl reálnej. Stejně jako všechny co se mi zdají. Dala bych všechno za to, abych mu do očí mohla ještě naposledy říct, co všechno pro mě znamená a jak moc mi chybí. Jenže, to už je jen další sen a nic z toho se nesplní. Jsem na pokraji sil, mrzne mi celé tělo a padám na kolena do sněhu , když se hrabu na kopec, na kterém jsme byli ještě posledního máje. Seděli jsme tam ve tmě , tiše se dívali na rozsvícené město a líbali se.
Už jen ta touha, být tam mě žene kupředu, ale už dál nemůžu. Už pomalu necítím ani nohy , když se brodím sněhem. Už jen kousek, malinkej kousíček a budu zase tam. Třeba tam přijde taky, třeba budeme zase spolu..

Z posledních sil se doplazim na naše místo a padnu obličejem do sněhu. Už dávno nemám sílu na to abych se zvedla, mrzne mi celý obličej, přestávám hýbat s rukama. Cítím jen chlad a strašnou bolest na těle i na srdci. Všude je ticho. Vnímám jen zvuk projíždějícího vlaku ,dole ve městečku. A najednou je úplné ticho. Ticho a prázdno, které se line krásnou zasněženou krajinou. Jestli bude po bolesti, to nevím. Vím jen, že teď už mu můžu být nablízku navždycky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama