Nesplněné přání

24. listopadu 2013 v 18:06 | Debris |  Příběhy
Vždycky jsem věřila, že když padá hvězda, že se plní sny. Že když pevně věříte v pravou lásku, tak přijde. Že když budete stát za svojí láskou v dobrém i zlém, budete nakonec šťastní. Že prostě lidi nejsou odporný svině …
























Jen co si vzpomenu na jeho oči, tvář a hlas, cítím jak se mi svírá žaludek a do očí hrne spousta slz. Vzpomínám na chvíle kdy jsme se spolu smáli a bylo nám krásně. Jak jsme spali v autě v zimě u zámku, nebo jak jsme se na chalupě báli a oba stáli při sobě. Časy, kdy jsme doplňovali jeden druhého. Se vším je konec. Vstanu od počítače a podívám se na rozbordelařenou klec mého králíčka, který leží v boudičce a připomíná spíš pejska, který odpočívá na svém místě. Její srst připomíná spíš malou kuličku. Kleknu si ke kleci a chci vystrašené zvířátko zvednout a vzít si ji do náruče. Alanis se v tu chvíli zvedne a malýma dvířkama mi uteče ven. Chviličku jí honim po pokoji než se mi povede ji chytit. Trošku prská, když ji zvedám, ale za chvilku se uklidní. Jen její malé srdíčko bije jako o závod. V tuhle chvíli jsem opravdu ráda, že ji mám. Přitisknu ji k sobě a její huňatý kožíšek zmáčím slzami. Leží mi na ruce klidně a jen chroupká zoubkama.


Za chvilku jí to už přestane bavit, pustím ji na zem a podívám se na stůl, kde leží klíče od jeho domu. Musím mu je jet vrátit. Představa, že ho znovu uvidím mě příšerně děsí. Vyhledám si nejbližší spoj, obléknu se, obuju, zapálim cigaretu a metelim na autobus. Pohodlně se usadím na sedačku, ale stejně jsem jako na trní. Co když bude doma. Co když nebude doma. Nebo co když ho zrovna potkám. Chystám se mu jen hodit klíče za vrata a odejít. Přibližně hodinu se toulám po Praze a čekám, až mi pojede vlak. Ještě před dvěma měsícema jsem se dívala u něj z okna na nebe a viděla poprvé v životě padat hvězdu. Zavřela jsem oči a vyslovila svoje přání. On ke mně přišel a zezadu mě obejmul a opřel si hlavu o moje rameno. Byla jsem tak šťastná. Věřila jsem, že se dokázal změnit. Neuměla jsem si představit, že zrovna on bude ten, koho budu z duše nenávidět. Chtěla bych si s ním promluvit. Proč se tak zachoval, proč se to všechno muselo stát. Nemám víc času bloumat, nastoupím do posledního vagonu a usadím se na místo v patře. Vždycky jsem tu sedávala, když jsem za ním po práci jela.


Čím víc se vlak blíží k tomu místu, tím víc je mi smutno a ovládá mě strach. Trvá to třičtvrtě hodiny a vláček se konečně dokodrcá do stanice v malé vesničce. Bydlí hned v ulici za nádražím, vidím že má rozsvíceno a to co vidím mi víc než vyrazí dech. Stojí tam s nějakou holkou a líbají se. Zastavil se mi dech, zdřevěněly mi nohy a zamotala se mi hlava natolik, že se doploužím na lavičku, na které jsem vždycky sedávala když jsme se hádali. Vždycky jsem utekla, seděla jsem na ní i dvě hodiny a brečela. Teď na ní sedím znovu. Ale tentokrát je to už naposledy. Přes slzy nevidím na nic. Světlo lampy mě oslňuje a jen sleduju vlaky projíždějící kolem mě. Projede jich snad stovka. Nemůžu tomu pořád uvěřit. Podívám se na místo, kde padala ta hvězda.. Přála jsem si, abychom byli za se v pohodě a vrátili se k sobě. Už nikdy se to nestane, už nikdy ho nepolíbím. Tak moc ho v tuhle chvíli nenávidím, že bych mu nejradši vytrhla srdce z těla, stejně jako to udělal on mě.


Cítím, že už nemůžu dál, moje tělo je oslabené. Dávno začalo pršet, padají na mě drobné kapičky studeného deště a v dálce svítí světla přijíždějícího vlaku. Vztanu a rozeběhnu se cestou proti vlaku. Běžím čím dál rychleji vstříc smrti. Už necítím nic, jen touhu po klidu.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Alice Alice | Web | 25. listopadu 2013 v 10:16 | Reagovat

Mooc pěkné a výstižné !!:-) hodně se v tom vidím a soucítím s tím.. :-) suprový blog :-)

2 Debris Debris | E-mail | Web | 25. listopadu 2013 v 23:37 | Reagovat

[1]: Páni, moc děkuju =) jsi zlatá

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama