Nekonečný příběh 6 část

13. září 2013 v 15:47 | Debris |  Příběhy
Po vystřzlivění si člověk většinou uvědomí co dělal za blbosti. Do čeho jsem se to zas uvrtala? Jít do něčeho jen tak z hecu a ještě ke všemu, když sem byla na mol. Joo to se mi zas jednou něco povedlo. Na Ondru jsem myslela čím dál víc. Co asi dělá a s kym... Ale ta nenávist a bolest byla silnější než já.




Po pár dnech jsem se vydala s Lukynem na dva dny na letiště do Havlíčkova Brodu. Už při cestě tam, jsem měla pocit, že ode mně čeká prostě víc než jsem schopná mu dát. Jeli jsme stejnou cestou jako sme jezdily s Ondrášem k němu domů.. Popadla mě zoufalost, nevěděla jsem co mám dělat, jak se mám tvářit.. V práci mi totiž volal a říkal mi,že nechce abych udělala nějakou pitomost a že o mě má strach. Přemýšlela jsem nad tím a když sme byli u odbočky, po které bych se dostala k němu domů, začal mi zvonit mobil. Lekla jsem se. Naše vzájemná telepatie koukám funguje pořád. Chvilku jsem se tvářila, že žádnej mobil nezvoní, ale když Lukáš začal koukat dost divně tak jsem to zvedla. Z toho rozhovoru jsem neměla skoro nic, dávala jsem si pozor co říkám,ale byla jsem pořád naštvaná. Lomcovalo to semnou slušně, nevím co si myslel. Nejvíc mě dostala věta " Rozešli sme se ,ale život jde dál ". Ano to sice jde, ale pro koho...

Kdybych mohla tak uteču , někam hodně daleko. Hned po hovoru mi poslal smsku "Tak mi aspoň řekni kam jedeš, mam o tebe strach" . Odepsala jsem jen, že zapomenout a dost daleko od něj. Zbytek cesty byl v háji.. Nemluvili jsme, Lukáš byl naštvanej, ani se mu nedivím. Když sme přijeli, dali sme si akorát venku pivo a šli zase na ubytovnu. Byli sme tam jen my dva a mě to dost znervózňovalo. Věděla jsem moc dobře, že bude chtít něco víc.. Líbat se by bylo to nejmenší.. Jenže ani toho jsem nebyla schopná. Když se ke mně jen přiblížil, hned jsem si našla nějakou práci, jen abych neseděla a nic nedělala. Pak sme se šli akorát vysprchovat. Nevím jestli čekal, že půjdu s ním, ale zamkla jsem se do holčičích sprch ještě než začal zareagovat. Když se zamnou zaklapnul zámek, nějak se mi ulevilo.

Stoupla jsem si k zrcadlu a říkala jsem si, co tam vlastně dělám.. Proč tam jsem.. Vážně jsem si naivně myslela, že tam zapomenu?! S jinym klukem?! Ne.. Ta holka co se na mě dívá ze zrcadla , je uplně jiná než ta co před devíti měsíci šla na pouť s "kámošem" ..do kterýho se zamilovala na první pohled. Do dneška si pamatuju jak jsem byla nervozní když jsem mu šla otevřít dveře.. Chvilku jsem ho pozorovala přes žaluzie, .. v okně našeho auta si upravoval vlasy a děsně mu to slušelo... líbil se mi už na škole.. vyšla jsem ven, a v tu chvilku co jsme se podívali jeden druhýmu do očí jsme věděli, že tenhle den neskončí tím, že každej půjde domu a pak se někdy možná ještě uvidíme. Teď se na mě dívá někdo,kdo má kruhy pod očima, stresem strhanej obličej, deset kg navíc,jizvy na ruce a srdce roztříštěný na milion kusů.

Vlezu si do sprchy a pustím na sebe proud horké vody,abych ze sebe smyla ten pocit, že už nikam nepatřim. Ani se mi z tý sprchy nechce. Při představě, že budu ležet vedle jinýho kluka.. a ještě ke všemu v jednom spacáku.. Že já jsem si nevzala tu deku. Nechtěla jsem sebou tahat moc věcí. Plácla jsem sebou vedle Lukyho,ale do spacáku jsem se moc nehrnula. Byla už naštěstí tma, nechtělo se mi tam před ním lítat jen v tričku a kalhotkách. Zalezla jsem si a začali sme si povídat. Vždycky když se o něco pokusil, uhnula jsem. Prostě jsem nemohla. Když jsem zavřela oči, viděla jsem Ondru jak se na mě usmívá a říká mi " Já už jinou ženskou nechci, tebe miluju a milovat tě budu napořád". Byla jsem asi moc naivní, když jsem tomu uvěřila.. Lukáš mi něco říká, ale já se oddávám do světa spánku a už ho skoro ani neslyším ...

Ráno jsem už ležela sama, Lukáš lítal kolem letadel, a tak jsem se oblékla a vyšla ven za ním. Chystal se na výlet a hrozně se na něj těšil. Šel mi mráz po zádech jen z toho pocitu že bych pod sebou neměla pevnou zem. Zalezla jsem si za hangár, sedla si na betonový chodníček, zapnula mp3 a dívala se na krajinu. Potřebovala jsem být sama. Začala mi hrát písnička od Holek. "Tvou vůni na polštářích cítím, je tě plnej dům,
já všude tě mám, tvoji lásku snídám i večeřím.
Chci tě líbat bez přestání tak jako dřív až do svítání,
čas je proti nám, to nevadí.." Už ten nápor nevydržím a vytrysknou mi slzy. Pořád přemýšlím kde jsem udělala chybu a o to horší je to tím, že si píšem s Ondrou.. Snažím se to nějak udobřit. Tak nějak sme se shodli na tom, že jsme to vzali za špatnej konec.. Začali jsme spolu chodit aniž bysme se pořádně znali. Dohodli jsme se, že to vezmem za ten druhej konec. Napsala jsem mu na to, že to už je stejně ztracený.. Napsal mi "A třeba taky ne".

"Já budu si přát ať to neskončí,
ať tě neztrácím, ať trvá to dýl,
vždyť můžu si přát, ať to neskončí,
čas se nevrátí, chci tě v náručí..." písnička mi v uších křičí přímo ze srdce a když si vedle mě sedne Lukáš, je i snad ještě hůř. "Můžu pro tebe něco udělat?" zeptal se mě.. Na to jsem jen zavrtěla záporně hlavou. Zase se zvedl a odešel. Já vím, že mu tím ubližuju, ale říkala jsem mu, že když s ním pojedu tak stejně budu chtít být pořád sama. Nevěřil mi to.. myslel si, že jen kecám a bude to ok. A ono ne...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Čteš pravidelně "Nekonečný příběh" ?

Ano, je zajímavý :)
Jen někdy :/
Ne, nelíbí se mi :(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama