Proč padají hvězdy

12. srpna 2013 v 21:49 | Debris |  Příběhy
,,Nechceš jet dneska ke mně?",říká mi do telefonu moje největší láska. "Už jsem tak nějak dal auto dohromady tak bych pro tebe přijel,kdyby jsi chtěla."
Srdíčko se mi zatetelí radosti při představě že budeme zase spolu a okamžitě souhlasím. Domluvíme se na desátou hodinu. Mezitím lítám splašeně po pokoji a snažím se co nejrychleji připravit a poklidit věci. Nakonec se z desátý vyklube jedenáctá, musel prý ještě něco udělat na autě.



Atmosféra která mezi námi vládne je ale mírně řečeno napjatá. Bylo by to lehčí kdybych neměla svázané ruce tím, že už se k němu nemůžu chovat jako ke svému klukovi. Nemůžu ho jen tak obejmout, políbit ho .. ne pokud o to sám nestojí.
Pošvidrávám jednim okem po vnitřku celého auta, všude jsou jen dráty. Musel prý vyndat celý interiér a aby s tím mohl jezdit tak to auto zprovoznil alespoň takhle. Jsem pořád v pozoru,moc tomu autu nevěřím. Moc se s Ondrou spolu nebavíme, většinu cesty spíš mlčíme nebo mi vypráví o práci.
Když zastaví a jde otevřít vrata aby mohl zaparkovat, chci se vykýblovat ven, ale je tu menší zádrhel - neni tu klika..jen hromada drátů. Takže se zase zamáčknu zpátky do sedačky a poslušně čekám. Zajedeme do dvora a mě se konečně povede se z toho vězení dostat.
Vzala jsem mu zmrzlinu takže ho následuju do kuchyně aby ji mohl uložit do mrazáku. Když si vezme nůž a začne se s nim vrtat v mrazáku,koukam na něj jak kdyby spadnul z marzu.Mrazák vypadal jak kdyby se v něm odehrála divoká chumelenice a je v něm asi tak deseticentimetrová škvíra. Pozorovat ho jak se dobejvá přez tu škvíru je docela zábava, celou dobu se mu směju. "No co no,chybí tady ženská ruka" říká mi. Jo..tohle byla tvoje volba,míhají se mi myšlenky v hlavě. Do jeho pokoje jdu až za nim a když jdem po schodech, nemůžu se ubránit tomu abych ho neštípla do zadku. "Jau" hejkne a popoběhne ještě rychlejc. Zalítnu do pokoje a letim pozdravit želvičky. Dvě kousavý potvory na který se dá sáhnout už jen leda tak kroužkovejma rukavicema. Menší byla dřív hodná ale postupem času se z ní taky stal dravec. Vždycky jsem se s ní ráda mazlila, vzala jsem si ji k sobě do postele a ona se mi vždycky schovala pod peřinu ,nalípla se mi na tělo aby byla v teple a usnula. Zadívám se na nástěnku s našima fotkama.. divím se že ji tu ještě má. Před pěti dny to byli dva měsíce co jsme se rozešli. Nejdřív jsem o něm nechtěla ani slyšet, vyhybala jsem se mu, nebrala mu telefon, nechtěla jsem ho vidět.. Ve všem byly jen urážky a výsměšky. Asi čtyři dny po rozchodu jsem jela s kamarádem do Havlíčkova Brodu na letiště kde jsme měly strávit dva dny.
Jela jsem jen abych zapomněla na Ondru a na celej svět spojenej s ním. Den odjezdu jsme se znovu totiž pohádali a už jsem to nedávala. Až první den na letišti jsme si začali psát a vyříkali jsme si pár věcí. Čapla mě naděje a nezvratná touha po tom že ještě není nic ztracený. Další den byl docela chaotickej. Nejsem moc milovník letadel, dělá se mi v nich špatně ,ale Lukáš nedal jinak než že prostě poletim s nim. No... Tak jsem do toho šla. Připnul Blaníka za auto a já jsem ho měla přidržovat. V životě jsem to nedělala a když se Lukáš rozjel, letadlo se rozjelo a jak jsem ho držela, jela sem i nohou po betoně a pak sem slítla na zem. V tu chvíli mi bylo docela i jedno že jsem mu to pustila na auto a že se odřelo křídlo. Ještě mě div že neseřval. Dobelhala jsem se na louku abych zadřepla do toho stroje zkázy a snažila se odendat si ponožku ze zakrvácenýho místa. Nemohla jsem si to totiž ani jít vyčistit aby milostpán neměl zase keci. A tak se teda letělo. Letadlo co nás táhlo nás v docela velký vešce pustilo a v tu chvilku jsem si uvědomila kde jsem. Jak mi tekla pořád krev tak se mi dělalo do toho ještě víc zle, a vzhledem k tomu že to bylo akrobatický letadlo, vyváděl semnou psí kusy. V tu chíli jsem zatnula zuby, myslela ze všech sil na Ondru a na to že ať byl jakej byl, tohle by mi nikdy neudělal. V duchu jsem ho volala, křičela a prosila mího andělíčka strážníčka ať mi pomůže. Potom jako bych ztratila vědomí a probrala jsem se když sme měli přistávat.. Ještěže moje tělo bylo přikurtovaný tak silně, nemohla jsem ani zvednout ruku jak jsem byla vysílená. Když se přistálo, rozklepaná jsem se vysoukala ze sedačky a nasraně šla nabít mobil abych mohla Ondrovi povyprávět jak mi bylo právě ubližováno. Vždycky jsem šla se vším za ním. Pak zamnou Ondra začal jezdit.. Přespal u mě a další den jel zase do práce. Bylo mi hrozně nádherně když byl u mě ale přez den to bylo dočista peklo. Už chápu lidi kteří řeknou "budu tě milovat do smrti i když nebudeme spolu" takhle to mám totiž i já.

Přestanu hloubat a jdu si mu sednout na klín když kouká na Futuramu a obejmu ho. Je mi s ním krásně. Taky mě obejme a já cítím, že jsem v bezpečí. Že mi nikdo neublíží. Pak se jdeme osprchovat a to co objevím ve vaně je mi víc než proti srsti. Načervenalej vlas. Dlouhej načervenalej vlas! V tu chvíli by se mě nikdo krve nedořezal. Byla sem zklamaná,smutná a naštvaná dohromady. Když jsem mu to ukazovala, tvrdil že neví kde se to tam vzalo. Pokud lhal, zasloužil by Oskara za hereckej výkon,pomyslím si.
Zkazí mi to náladu až tak hodně že si otevřu okno a dívám se do tmavé tiché prázdné ulice a na vlakové nádraží které mají skoro hned za barákem. Hlavou se mi honí všechny vzpomínky na události které se tu za 9 měsíců staly.. Podívám se na hvězdy a říkám si proč to takhle dopadlo. Najednou vidím že padá hvězda. Ještě nikdy jsem to neviděla. Hned jsem v duchu vyslovila svoje největší přání. Pořád se dívám na to místo ze kterého spadla když v tom zezadu ucítím jak mě Ondra obejme a dá mi pusu na rameno. Ještě chviličku si to užívám , pak se k němu otočím a políbíme se.
V tu chvíli jsem v sedmém nebi a pořád myslím na tu svoji hvězdičku a na to co jsem za celé dva měsíce prováděla.
- Letěla jsem letadlem i když jsem nechtěla
- I když jsem byla na dně a ztrácela naději, vždycky jsem se dokázala zvednout, jít dál a pořád věřit
- Naučila jsem se být trpělivá a nebýt chamtivá
- Poučila jsem se ze svých chyb a snažím se teď vše v životě dělat jinak
Ale hlavní věc je, že jsem neztratila naději jít za svým snem. A tím je on.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se ti článek "Proč padají hvězdy"?

Ano
Spíš ano
Spíš ne
Ne

Komentáře

1 Zuzana Zuzana | Web | 12. srpna 2013 v 21:59 | Reagovat

krásny článok :)

2 Debris Debris | 22. října 2015 v 19:40 | Reagovat

[1]: děkuji ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama