Čikínek & Barunka ♥

11. srpna 2012 v 18:43 |  Příběhy
Mazlíčci ... Jsou to tvorečci kteří nám hodně usnadňují život. Ať už je to pes, kočka nebo křeček.
Každé zvířátko má srdce. A já na toho mího tvora nikdy v životě nezapomenu ...


Chci vám vyprávět o jednom malinkym jezevčíkovi. Když jsem byla malá, měli jsme vlčandu Dinu. Jenže jednoho dne když jsem přišla s babičkou z procházky domu, přišel si pro ní nějaký chlápek. Když mi mamča řekla že si přišel pro Dinu a že už ji nikdy neuvidím, chtěla jsem se za ní rozeběhnout,ale babička mě držela. Odtrhly mě od ní aniž bych se s ní mohla rozloučit.
Rok míjel ten další rok a já jsem začala chodit ve školce do druhé třídy. Jednou když mě mamča přivedla ze školky domů, u babiččiný kamarádky na klíně leželo takový malinkatý klubíčko. Byl to Čikínek. Muj nový pejsek.
Čikínek byl hrozně velikej rošťák, několikrát mě kousnul když jsem si o to koledovala ale když jsem s ním byla venku, vždycky mě bránil i když to byl malinkej jezevčíček.
V zimě když se s ním chodilo ven, mamka ho nosila v kapse od bundy. Byl ze všech jeho bratříčků a sestřiček nejmenší.

Ani jsem si neuvědomovala že bych o toho pejska někdy v životě mohla přijít. Jednou to ale přijít muselo. Stalo se to 4. února 2011.
Čikínek měl na tělíčku samí boule, až ve stáří se mu ale zvětšili. Jednou mu z nich začala týct krev... Naši s nim jeli na veterinu a když se vrátily, vypadalo to že by Čikínek mohl jít na operaci. Jenže večer když máma přišla ubrečená do mího pokoje, v tu chvíli jsem věděla že už je to tady. Když mi řekla že muj malej pejsek na operaci nemůže protože má po celým těle rozlezlou leukemii. Nepřežil by jí.
Plynul den po dni a on nám odcházel před očima. Chodily jsme s ním na injekce,ale už ho nezachránily. Nikdy nezapomenu na ten jeho pohled když usínal. A nikdy nezapomenu jak mě vítal když mě viděl. Byl semnou když mi bylo nejhůř, když mi ho táta v noci pouštěl do pokoje, neusnula jsem dokud jsem ho neměla u sebe..
On byl a vždycky bude dokonalej.
Týden po jeho odchodu jsem nechodila do školy, byla jsem na práškách na nervy, nevěděla jsem co mám dělat. Tak moc jsem ho chtěla obejmout a mít ho u sebe, ale už to nešlo.
Takhle se táhnul celý měsíc. Jednou jsem šla ven s Jirkou. Řekl mi že mají doma štěňátka. Pražské krysaříky.
Neváhala jsem ani chvilinku. Jedno jsem si jela vybrat. Už jsem byla rozhodnutá.
Dohodla jsem si s babičkou že mi toho pejska zaplatí.
Když se na mě ze dvěří vyvalilo stádo těch malých myšiček ,hned jsem věděla že ta nejmenší bude moje.
Přinesla jsem si jí domu , nejdřív mě s ní málem vhodily ale pak se do ní zamilovaly všichni.
Ze začátku jsem jí řikala Jessica, mamka jí říkala beruško ale nakonec jí zůstala Baruška =).
Malej kouzelnej smíšek. Narodila se 25. prosince 2010. Za chvilinku jí budou dva roky...
Ten čas hrozně letí ,ale ona je ta kdo mi pomáhá to taky všechno přežít.
Čikínek byl jen jeden a ona je taky jediná. Oba dva miluju, obě jsou to moje sluníčka. Barunka nezaplnila tu prázdnou díru co mi po něm v srdci zbyla, tu nezaplní nikdy nikdo,ale ona má zase jiný místečko.
To svoje.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Anketa

Líbil se ti tento článek?

Ano
Ne

Komentáře

1 mind-blowing mind-blowing | Web | 11. srpna 2012 v 19:10 | Reagovat

júúj :) zlatúúúú :)

2 Terry Frogush Terry Frogush | Web | 11. srpna 2012 v 19:13 | Reagovat

Smutný příběh, ale se šťastným koncem =) Co se dá dělat, zvířátka se rodí a i umírají, stejně jako lidi...

3 Robina Robina | Web | 11. srpna 2012 v 19:27 | Reagovat

Tie posledné vety sa zvlášť príjemne čítali, naozaj krása. A tí dvaja sú teraz niekde v psom neby aj s tými mojimi. Určite o tom som presvedčená.
Je to krásne napísané, až som sa tak roznežnene usmievala. Máš ich rada, to srší z každého slova.

4 roses roses | Web | 11. srpna 2012 v 19:39 | Reagovat

Nádherný příběh, článek a mazel:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama